Nedůvěru, posměšky i zděšení, že bude třeba přehodnotit základy současné fyziky, sklidilo nedávné zveřejnění výsledků měření italských vědců, podle nichž nemusí být rychlost světla dosažitelným maximem, jak se dosud předpokládalo. Není to ale spíše důvod k oslavám?
Dosavadní chápání rychlosti světla bylo omylem? Výborně! Každý omyl – a každé nové hledání pravdy (nebo spíše nové teorie) má potenciál posunout nás dále. Možná, že při mnohokrát opakovaných pokusech došlo k nějaké chybě, vyloučit to samozřejmě nelze. Jedna věc mě ale zarazila: To množstvím komentářů, kde nedůvěra pisatelů zjevně vycházela nikoli z hlubokého pochopení, ale jen z prostého faktu, že nám všem onu pravdu o rychlosti světla dostatečně často (či dostatečně důrazně) opakovali. Vážně stačí tak málo, abychom uvěřili a už nebyli schopni jiného pohledu na svět?
Většina lidstva má nepochybně ráda své jistoty (a to přesto, že si na ně mnozí rádi postěžují). Jak stárneme, stáváme se zpravidla konzervativnějšími, podezřívavějšími k novotám i k tomu, co přinesou. Mohlo by se zdát, že v oblasti informačních technologií to tak úplně neplatí – jde přece o tak progresivní obor – ale ani IT se nevyhýbají obavy (často podložené zkušenostmi) z upgradů nebo z přechodů na nové technologie.
Před nějakými sto lety se (nutno dodat, že k nelibosti mnohých) otřásla klasická fyzika a nikde není řečeno, že se dnes – nebo kdykoli v budoucnu – neotřese ta relativistická. Možnosti našeho poznání jsou omezené – z filozofického hlediska je tím jediným, co ví každý z nás naprosto jistě, pouze existence jeho vědomí. Všechno ostatní je nejisté. Stačí si uvědomit principy, na kterých stojí naše pozorování světa, skutečnou fyzikální podstatu jevů, které vnímáme jako barvu, zvuk, nebo třeba teplo. (A to zde už vůbec nemluvím o názoru, že vzhledem k „nákladům“ na vznik skutečného a virtuálního světa existuje daleko větší pravděpodobnost, že žijeme v tom virtuálním. Mimochodem: Ve virtuálním simulovaném světě by omezení maximální rychlosti nepochybně dávalo dobrý technický smysl. Čímž se obloukem tak trochu opět dostávám k IT.)
Strnulost lidského myšlení je dobře patrná i z některých závěrů, ke kterým komentátoři v souvislosti s možným zpochybněním nepřekonatelnosti rychlosti světla docházeli. Nejčastěji ohledně nabourání principu kauzality. Bude-li ale odstraněna část základů, na kterých stojí dnešní fyzika, neznamená to – čistě náhodou – že ani stavba, která na těchto základech stojí, vlastně vypadá jinak, než jsme si dosud mysleli? A že důsledky budou jiné, než by současná fyzika očekávala?
Změny v IT – stejně jako změny ve fyzice – nebývají destruktivně revoluční. Nezbourají vše, co máme, ale provedou korekce a vystavějí další nové patro (nebo zrekonstruují to stávající). Poznání, že je něco špatně, přináší nové příležitosti. Jen je třeba překonat naši vrozenou touhu, aby to, co známe, bylo správně, a to, co děláme, fungovalo navěky (nebo, jak se občas říká, aspoň do důchodu).
Ať už se v pokusu, jenž neutrinům naměřil rychlost větší, než je rychlost světla, chyba najde, či nikoli, naše současná úroveň poznání bude nepochybně podrobena ještě mnoha zvratům. A to je pozitivní. Nejen objevování nového, ale i korekce současného stavu našeho poznání, nám totiž otevírá nové obzory.
Petr Mandík, editor BusinessIT.cz
