Jestli si nejste zcela jisti, nakolik pro vás může být následující návod důležitý, pak vězte jedno: Pracujete-li v nadnárodní korporaci, pak se to, co se stalo mně, může stát i vám. A asi z toho, stejně jako já, nebudete mít moc radost. I když se tu tedy nedozvíte nějaká ultravelká moudra, aspoň zjistíte, že v tom nejste sami.
Všechno začalo úplně nevinně. Nejmenovaný francouzský výrobce automobilů si u nás objednal komplexní řešení (protože komplexní řešení, to je to, na co jsme specialisté) zahrnující mimo jiné nový server s Windows. Měl bych dodat, že šlo o opravdu velký server od opravdu velkého světového výrobce serverů a že měl být podle smlouvy ke klientovi dodán v polovině února.
Má role je prostá: Jako vedoucí projektu sleduji plnění jednotlivých kroků a prostřednictvím našich outsourcingových partnerů zajišťuji, aby náš klient dostal nikoli nějaké jednotlivé produkty, ale opravdu to, o čem už byla řeč, tedy komplexní řešení. Tolik teorie. V praxi ale server v polovině února naším partnerem dodán nebyl.
Zpoždění dodávky samozřejmě není nijak výjimečná situace a nikoho to nijak zvlášť neznervózní. I já mám pochopitelně časovou rezervu, a tak jen ve svém systému pro project management přetáhnu vybrané úkoly do nových termínů. V tomto případě na polovinu března.
A opravdu, 18. března stojí server na svém místě. O tři dny později ho francouzský 
Zprovoznění serveru nemusí být vždycky hračkou. Ilustrační obr.kolega rozbalí, zapojí a... A zjistí, že chybí dvě karty s rozhraním fibre channel. Což je trochu problém, protože dokud není dodávka kompletní, nelze na serveru začít dál pracovat.
Spojím se s prodejcem výrobce, který tvrdí, že karty rozhodně byly součástí dodávky a je třeba je jen zasunout do slotů. Nová kontrola na místě ukazuje, že karty rozhodně součástí dodávky nebyly.
Spojím se s prodejcem výrobce, který připouští, že karty součástí dodávky být nemusely.
Prodejce se spojí se mnou a informuje mě, že karty součástí dodávky být ani neměly. Poměrně dlouze o tom vzrušeně diskutujeme a po zaslání několika e-mailů s již dříve předanými dokumenty dochází ke shodě. Karty součástí dodávky být měly.
V polovině dubna je problém vyřešen. Zdá se. Kontrolou na místě je však zjištěno, že se výrobce sice pochlapil, ale zaslal jen první z karet.
Spojím se s prodejcem výrobce. Opět poměrně dlouze diskutujeme, vzrušeněji než naposledy.
V polovině května je problém skutečně vyřešen. Obě karty jsou na místě, lze je zasunout do slotů a server konečně zapojit. Z mé části úkolu už zbývá jen drobnost – instalace operačního systému.
Můj čas je drahý. Jsem koneckonců vedoucím projektu. A tak instalaci operačního systému deleguji na někoho, jehož čas je levnější, totiž na kolegu v Indii. Teď už budu jen čekat, kdy mi oznámí dokončení instalace a pak do svého systému pro project management zanesu informaci o dokončení projektu.
O dva dny později mi volá kolega z Indie. V šest hodin ráno. Časový posun si ve velké korporaci vybírá svou daň. Bohužel na mně. A proč kolega, jehož čas je levnější než můj, volá? Server mu nejde nainstalovat, protože A) má strašně pomalé připojení a nedaří se mu vzdáleně nabootovat ze vzdáleného instalačního média a B) když se mu to po několika hodinách podaří, nevidí disky - díky tomu, že ve standardní instalaci není ovladač k internímu RAID poli a on to neumí vyřešit. No, nevím kdo to vymyslel dělat podporu z Indie a „nenatáhnout“ dostatečně „silné“ dráty. Že by to bylo proto, že ta podpora v Indii klidně může strávit s instalací dny místo hodin? Bohužel super procesy v nadnárodních společnost jsou připraveny úplně na všechno, ale samozřejmě na takovou prkotinu ne (a hlavně ne v reálném čase).
A tak se na procesy musím… … je obejít. Zadám do Google ta správná klíčová slova a během několika minut mám řešení. Připravím upravené instalační médium a vzdáleně připojím – díky heslům, která jsem se jakoby omylem dověděl (jako project manager je přeci přeposílám mezi jednotlivými pracovníky a stejně jsou většinou defaultní :-)). Když je nainstalováno, předám k dodělání indickému kolegovi a začínám přemýšlet, jak ve svém projektovém plánu zamaskovat několik dnů strávených instalací Windows. Těch pár indických dní se ztratí, ale co ty moje „drahé“ hodiny?!
Voilá!
(Toto je skutečný příběh skutečného projektového manažera skutečné nadnárodní korporace. Několik drobných detailů příběhu bylo mírně pozměněno, protože nadnárodní korporace nemají rády, když se vynáší do světa jejich know-how.)
Možná je to laciné, možná podbízivé, možná až nevkusné, ale nemohli jsme odolat: Některé příběhy lidí z IT, které jsme...
