Jestli nám snížíte rozpočet, zásadním způsobem se sníží kvalita námi poskytovaných služeb, což poškodí statisíce, ba miliony spoluobčanů. Navíc to od vás bude nekulturní, asociální, populistické a primitivní, za což se nám, občanům České republiky, vysmějí nejen v EU, ale snad i v Africe. Počkejte – vy snad nebudete křičet s námi? Chcete riskovat, že přijdete o své peníze?
Po pravdě řečeno, trochu mě překvapuje, jak moc se tu ještě berou vážně výhrůžky podobné těm výše uvedeným. Stačí, aby se nějaká skupina s takovými argumenty ozvala, a už se divoce debatuje o omezení té či oné potřebné služby, nebo o hrozícím zániku té či oné bohulibé instituce, která tu existuje stovky let. Když se na to podívám z hlediska člověka, který se celý svůj profesní život pohybuje v IT, napadají mě dvě poznámky: Není třeba hned omezovat služby, spoustu jich je možné (i díky IT) poskytovat efektivněji. A ano, možná je na čase nechat něco zastaralého zaniknout.
Realita bohužel bývá příliš složitá, a tak je zpravidla schůdné prezentovat problémy jen zjednodušeně – spolu s jednoduchým řešením. Málo peněz = Velký problém. Je třeba přidat (nebo aspoň neubírat) peníze. O vyšší efektivitě (spojené mimo jiné s omezením krádeží a s náhradou práce předstírané prací skutečnou) nechce nikdo slyšet, je to otravné a složité. Ani o možné restrukturalizaci celého systému veřejných služeb, při němž by došlo k nahrazení zastaralých postupů postupy novými.
Je nepopulární říci to nahlas, ale nepochybně platí: Ne každé zdravotní zařízení poskytuje efektivní a kvalitní péči pacientům, ne každé divadlo nebo muzeum je nenahraditelnou kulturní institucí, ne každý vědecký ústav pracuje na smysluplných projektech, ne každá škola poskytuje kvalitní vzdělání, ne každý úřad zajišťuje občanům této země potřebný servis...
V devadesátých letech minulého století jsem z úst zástupců řady světových výrobců IT slýchával, jak velkou výhodu máme, že můžeme IT infrastrukturu budovat v podstatě na zelené louce. Nemusíme se trápit se starými systémy, vše lze rovnou navrhnout a vybudovat správně. Dnes už to samozřejmě dávno neplatí, ale na druhou stranu – pořád si s sebou neseme jen dědictví nějakých maximálně dvaceti let. V ostatních sférách života existuje zaprášených starých struktur daleko více. A řadu z nich okupují ti, kteří mají pocit, že jim historie instituce (nebo oboru) dává nezadatelné právo dostávat rentu bez ohledu na výsledky.
Ne, neříkám, že všichni, kdo se křikem dožadují svých peněz, jsou v neprávu. Bylo by ale užitečné si uvědomit, že nic neexistuje navěky a nic se nemusí dělat stále stejně. Navzdory křiku je třeba znovu a znovu hodnotit, zda dáváme své peníze na potřebné věci – a zda za ně dostáváme odpovídající kvalitu. Navzdory křiku nejrůznějších skupin by se to nemělo týkat jen IT, ale i zdánlivě nedotknutelných oborů, jakými jsou veřejná správa, věda, kultura, školství nebo zdravotnictví.
Petr Mandík, editor BusinessIT.cz
